pondělí 10. ledna 2011

Co by na to řekla vaše kočka?


Žijeme ve složitém a komplikovaném světě, velká část z nás se uzavřela do domů, business center, kanceláří, paneláků a ztratila tak spojení s přirozeným prostředím. Spěcháme a máme stále méně a méně času na sebe, na poznání těch druhých. Jsme ve stresu, nestíháme, řítíme se životem - je přece tolik podnětů, tolik informací, tolik lidí, tolik změn! 
A přesto vedle nás  žijí učitele, kteří nám ukazují, jak důležité je být svůj, žít svůj život tady a teď, být přirozený, opravdový. Učitelé, kteří nám vlastním životem ukazují, že se štěstí skládá z obyčejných, malých každodenních věcí, že se dá i v našem komplikovaném světě nepředstírat a zůstat v kontaktu se sebou, svými potřebami.  Těmi skvělými učiteli jsou pro mne už dlouho zvířata, naši domácí mazlíčkové ale i zvířata,  se kterými se můžeme setkat na procházce v parku, při pohledu z okna, v zoologické zahradě nebo kdekoli jinde v přírodě i v zajetí.  Nevěříte? Zkusme se podívat, čím nás mohou zvířata inspirovat.

Inspirace ze světa zvířat
Máte domácího mazlíčka? Já ano a nejsem sama. Stále více a více lidí si pořizuje svého domácího mazlíčka - je jedno jestli je to kočka, pes, morče, fretka nebo jiné osrstěné, opeřené nebo i šupinaté stvoření. Narůstají obchody s potřebami pro zvířecí miláčky, předměty pro milovníky koček, psů, koní ... a protože zvířata mám opravdu ráda, hodně si těch změn všímám. Všímám si toho, jak na sídlišti přibývá psů, jak nedaleko od domu kde bydlím - ve výklenku paneláku udělali jeho obyvatelé  z krabic pelíšky pro toulavé kočky a chodí je tam pravidelně krmit a zásobovat teplými dekami.  Od malička jsem milovala  hlavně kočky a psy, přesně v tomto pořadí a protože jsem do svých osmnácti let žila na vesnici v domě svých rodičů, kočky byly vždy samozřejmou součástí  mého  života. Jako dítě jsem viděla, jak se kočky rodí i umírají, prosadila si u rodičů, že kočky smí do domu alespoň v zimě a  dodnes si vpomínám na mourovatého Honzíka, který na mne vždy věrně čekal a přesně věděl, kdy se vracím ze školy, na  Čertíka, který přišel o nohu, když se připletl strejdovi  pod kosu a  kterého jsem oplakala, protože mu dospělí nedovolili přežít. Nikdy nezapomenu na kočku Luciáška, která se mnou už v městském bytě prožila osmnáct let a pomohla překonat těžké životní situace.
Přemýšleli jste o tom, proč se v přítomnosti  svého mazlíčka nebo i cizího zvířete cítíme dobře? Možná ne všichni ale  většina lidí se v přítomnosti obyčejných zvířat jako jsou pes, kočka  uvolní a  sama přítomnost zvířete uvolňuje i atmosféru mezi lidmi, dává  impulz k  navázání hovoru?  Co to zvířata dělají v komunikaci s námi, že je tak jednoduché navázat vztah důvěry a navodit  úsměv, pocit radosti?
Jak to ti chlupáči, opeřenci a  šupináči dělají, že zatímco často nedokážeme dát najevo své city  i velmi blízkým lidem, dokážeme je projevit svému psímu nebo kočičímu miláčkovi a někdy i úplně cizímu zvířeti? Mohli bychom se od nich naučit něco i pro naši mezilidskou komunikaci  a vztahy?

Co říkají odborníci
Řada výzkumů, která se zabývala významem zvířat v životě lidí a vzájemnými vztahy dokládá, že zvířata jsou velmi důležitou součástí našeho života a podle odborníků uspokojují minimálně následující potřeby člověka:
1)     jsou objektem, o který můžeme pečovat a uspokojují naši potřebu o někoho se starat
2)     udržují nás v aktivitě, stimulují k pohybu
3)     můžeme se jich dotýkat, uspokojí nezbytnou potřebu fyzického doteku, pohlazení
4)     můžeme je pozorovat (a je to často ten nejlepší televizní program)
5)     spoluvytváření pocit bezpečí svou pohodou, spokojeností, radostí
6)     poskytují pocit partnerství, přátelství, věrnosti.

Možnost pečovat o nějakého tvora, doteky, radost, přátelství a nezištná láska, kterou nám zvířata nabízejí  - to je to, po čem my lidé toužíme.  Naši zvířecí „učitelé“ nám dávají možnost prožívat vztah, který je založen na naprosté akceptaci druhé strany (tedy nás), na přijetí bez předsudků a hodnocení. Nabízejí nám lidem volnost být sami sebou.
 
Jak jsme na tom s věrností  a důvěrou
V mnoha organizacích přemýšlejí personalisté i vedení firem o nejrůznějších věrnostních programech pro své zamětnance i zákazníky,  přemýšlejí o tom, jak  vybudovat a posilovat loajalitu svých lidí, jak je motivovat, ovlivňovat.
To, že člověk je tvor společenský je už  zažité spojení o kterém moc nepřemýšlíme a možná i proto si neuvědomujeme jeho význam. My lidé  - alespoň velká většina z nás - instinktivně hledáme společenství s dalšími lidmi, hledáme vztahy založené na důvěře, společně sdílených hodnotách - a nimi přichází potřeba  věrnosti. Je-li důvěra a věrnost porušena,  přichází zklamání, osamělost, deprese, nedůvěra a nakonec rozpad přátelství nebo partnerského vztahu. Na pracovišti ovlivňuje  existence nebo neexistence  vzájemné důvěry pracovní morálku, výkony, jednání s ostatními, vztah k zákazníkům. Věrnost a loajalita hrají v našem životě daleko větší roli, než si většina   z nás uvědomuje. Když vnímáme loajalitu, přátelství, oporu, když cítíme, že se na svou firmu, kolegy, spolupracovníky a přátele můžeme spolehnout, posiluje se i jedna z důležitých životních potřeb. Potřeba jistoty, potřeba bezpečí. Jsme méně stresovaní, náš život vnímáme jako daleko harmoničtější. Jsme zkrátka skupinový živočišný druh, potřebujeme ty druhé kolem sebe a proto vyhledáváme společenství  lidí, se kterými můžeme sdílet podobné hodnoty, zájmy (v klubu přátel historie, mezi hasiči, ve fotbalovém mužstvu, ve vlastní firmě nebo v organizaci, ve které pracujeme ale třeba také v sektě, která toto společenství nabízí).

Tak, jak  se náš život odvíjí rok za rokem, někteří přátelé a známí odcházejí, některé opustíme my, mění se naše koníčky, opouštějí nás dospělé děti ale i životní partneři, střídáme zaměstnání a místa pobytu. Máte-li svého domácího mazlíčka potom víte, že  zvířata jsou věrná. Každé setkání ráno, v poledne, večer, v kteroukoli hodinu nás zdraví, nevyčítají, že jsme se o hodinu opozdili a ani nám nepřipomínají minulé poklesky, prohřešky a viny.  Jsou tady a teď, jsou s námi a dávají nám najevo svou radost i věrnost, svou důvěru. Ve světě zvířat znamená věrnost a loajalita setrvat se stádem, se svou  smečkou  nejen v dobách, kdy je všeho dostatek a naše břicha jsou plná. Znamená zůstat i když se podmínky změní a nastane třeba i hlad.
Nejlepší přítel se může obrátit proti nám, děti, které s láskou vychováváme a kterým dáme vše, co lze dát se mohou projevit nevděčně, ten, komu důvěřujem nás může zradit, o peníze i o majetek můžeme přijít a stačí jedna chyba a přijdeme i své dobré jméno.  A co náš pes, kočka nebo jiné zvíře? Těm je jedno, že nemáme peníze, že jsme udělali chybu, že dnes spíme v luxusní vile a zítra pod mostem. Jsou věrní a  loajální a přijímají nás takové, jací jsme.

Být loajální znamená nabídnout podporu, pomoc, být tady s tím druhým aniž bychom za to něco čekali. Loajalita je základem jakéhokoli smysluplného vztahu a abychom mohli být loajální k druhým, musíme začít od sebe a i my dodržovat závazky, ke kterým jsme se zavázali, abychom byli věrní sobě  i druhým. Jste loajální a věrní sami sobě?

Co nás ještě mohou zvířata naučit
Kromě loajality, věrnosti je zvíře dobrým učitelem a připomínkou nepřetržitého koloběhu života. Naši zvířecí přátelé většinou umírají dříve než my a  s jejich smrtí máme možnost připomenout si a uvědomit to, že i my jsme součástí koloběhu života  a to velmi pomáhá ujasnit si své priority a hodnoty, co je v našem životě opravdu důležité. Stále více a více lidí si začíná uvědomovat, jak jsou  emoce v našem životě důležité. Jestliže si  větší část svého dne naplníme starostmi,  nervozitou, stresem, že nestíháme, že máme z něčeho obavy, konflikty a neshodami – potom se toto vše zakotví v našem myšlení, chování, v našich emocionálních prožitcích – tkáme si svůj vlastní  vzor života,  vytváříme si svůj životní projekt. Podobné je přitahováno podobným jako magnet a tak si do svého života přivádíme další starosti, shánění, nervozitu, časový stres, neshody a s nimi spojené konflikty, nevyvážené vztahy a zklamání.
Každé zvíře je mistrem v pozorování, péči o sebe, ve využívání intuice a vyhledávání a prožívání příjemných a radostných  okamžiků.  Je schopné radovat se z  toho, že jste právě přišli domů, třít se vám o nohy,   hlasitě příst na klíně nebo radostně skákat kolem, honit se za míčkem, s chutí se najíst nebo se v pohodě vyhřívat na sluníčku nebo radostně zpívat na plný zobáček.  Intuitivně ví, že radostný malý prožitek přitahuje další radostný malý prožitek a ten zase další a další ... podobné přitahuje podobné jako magnet. Můžete se zlobit, když  váš pes skáče kolem radostí? To opravdu nejde. Podle Daniela Golemana je emocionální inteligence složena z vědomí sebe sama, úspěšného ovládání vlastních emocí, motivace, empatie, schopnosti rozlišovat a vnímat pocity druhých lidí a sociální dovednosti navazování a budování vztahů. Když se nevyznám v vlastních pocitech, těžko mohu chápat pocity někoho jiného. Citovou orientaci potom Goleman definuje jako schopnost rozeznávat a rozumět emocím,  znát jejich možné dopady na druhé. Pozorovat a rozvíjet své emoce, umět je vůbec pojmenovat, rozumět tomu, co se ve mně děje a spolu s tím probouzet zpět do aktivního  bdění náš vnitřní instinkt, schopnost odhadnout člověka i situaci. I v tom mohou být zvířata našimi učiteli, poznají beze slov kdy je nám smutno, kdy jsme nemocní  nebo naopak spokojení, šťastní. Podobné přitahuje podobné jako magnet a i třeba jen  pozorování zvířat pomáhá najít spojení s naší vnitřní intuitivní moudrostí.


Inspirace pro náš vzájemný dialog
“Pozorovat a nehodnotit je nejvyšší forma lidské inteligence” J. Krishnamurti

I když zvířata nemluví, nebo možná právě proto, že nemluví dokáží dát najevo své pocity i vycítit, co se děje v nás.  Zcela jednoznačné jsou účinky přítomnosti zvířat u nemocných, handicapovaných   lidí bez rozdílu věku  (známé  a i u nás rozšířené jsou hlavně  hypoterapie, canisterapie, rozvíjí se i felinoterapie).

Možná by nám prospělo častěji dělat to, co tak skvěle umí zvířata – podívat se s radostí na toho druhého, věnovat jen a jen jemu veškerou svou pozornost, usmívat se  a reagovat na pocity druhých. K tomu můžete přidat i slova a  říkat  i lidem kolem sebe a v práci  několik „zázračných“ slov, tak jak nás je učily maminky, když jsme byly malé děti.
To první slovo bylo, vzpomínáte si?  Bylo a je to slovo  děkuji“. „Děkuji za perfektně odvedenou přípravu  porady Jano.“ To je poděkování za práci, aktivitu ale mohu poděkovat i jinak: „Děkuji za možnost pracovat  právě s tebou. Moc si to užívám, naše spolupráce se mi líbí, díky.“ To je to, co udělá naše kočka nebo pes kdykoli k nám radostně přiběhne pro pohlazení,  stočí se nám do klína nebo radostně skáče.
To druhé slovo je „promiň“, kdekoli je to vhodné i kdyby náš podíl na situaci byl minimální.
To třetí slovo je „prosím“ – umět požádat o pomoc, když ji potřebuji. A když ve své reakci na návrh, se kterým naprosto nesouhlasíte a který se vám zdá nemožný zmírníte svou reakci a místo: „Fajn,  to ale stejně nebude fungovat, protože...“ zaměníte za „Fajn a  jak bys to chtěl řešit?“  budou  vaše debaty konstruktivnější. To neznamená, že s každým návrhem souhlasíte, jen ho okamžitě nezamítáme. A to je velký rozdíl. Nemusíte souhlasit. Stačí, když o tom budete přemýšlet. Svět zvířat nám poskytuje mnoho inspirace i pro naši komunikaci. Ukazuje, jak ji můžeme zdokonalovat třeba právě posilováním důvěry, věrnosti, loajality, respektem, neposuzováním, tím, že si ujasníme, co je pro náš život důležité.

P.S.
Všechna zvířata bez výjimky doporučují:  „A taky si hrajte!“

Žádné komentáře:

Okomentovat