úterý 11. února 2014

Funguje to!!!

Daren je Angličan, který se narodil na Novém Zélandu, trenér a mediátor, Bettina je Němka, která žije v Londýně a učí bankéře němčinu už 19 let, Helen je psycholožka, David pracuje s koktavými lidmi a uvažuje o penzi a o tom, že se přesune do Španělska, Jane a Val jsou učitelky a Steve je Američan, který koučuje v britské pobočce své firmy v Londýně, Martina a já jsme dvě Češky a Beauchamp je navzdory svému jménu Skot. Jsme skupina, která je různorodá věkem, profesí, národnostní a státní příslušností a jsme spolu na dvoudenním pracovním workshopu v Londýně, protože nás všechny oslovilo jedno společné téma – non violent communication – NVC. 
Je vždycky zajímavé pozorovat, co se děje, když se nad společným tématem sejdou lidé z různých konců světa, z různých sociálních a profesních oblastí. Na co se mohu předem spolehnout i bez křišťálové koule je, že to bude  zajímavá jízda. Jiné zázemí, jiné názory, jiné hodnoty a jiné zážitky, které nás formovaly. Tak jak budeme my různí vnímat a rozumět právě nenásilné komunikaci?

Začínáme tím, co většinou známe a zažíváme:„Udělej, co ti říkám nebo to budu muset...!“, „ Nemáš pravdu, to je naprostý nesmysl, co říkáš!“, „Je to nezodpovědný člověk a je nespolehlivý (líný, příliš sebejistý, hloupý, pomalý, zbrklý...)“, „Tohle bys ale měl udělat...“., „To přece musíš udělat tahle!“, „Musím chodit do práce i když mne to nebaví!“, „To je tvoje chyba, proč ti to trvalo tak dlouho!“. To slýcháme a občas, no ano, občas i používáme sami, možná jemnější, možná  sofistikovanější. Slova  odráží naše myšlení, naše naprogramování výchovou, kulturou, rodinou – jazyk na nás prozrazuje, co máme uvnitř a není to vždycky pěkný obrázek. Ukazuje nám hodnotící „programy“, které okamžitě naskakují na všechno a všechny kolem nás, zhoubné návyky hodnocení sebe i druhých, nálepkování, škatulkování, obviňování a porovnávání - "prazárodek" našich nedorozumění a konfliktů. Šíří se jako epidemie, nabourávají vztahy a vyvolávají emoce, které nepatří právě  k  " v kolektivu oblíbeným". Pocit  viny, vztek, zklamání, frustrace, úzkost, strach a smutek – to vše umíme   při vzájemné komunikaci velmi rychle vyvolat. Otec nenásilné komunikace Marshal Rosenberg upozorňuje na to, že naše myšlení, neustálé nálepkování, hodnocení a porovnávání stojí  v pozadí světa plného  nedorozumění, konfliktů, světa násilí, světa, kdy jedni jsou samozřejmě lepší, hodnotnější kvalitnější, než ti druzí.  Tento naučený, kulturami stále znovu a znovu předávaný vzorec chování a myšlení označuje M. Rosenberg doslova za životu nepřátelský. 

Moc hezky se to projevuje i v naší skupině, přistihuji se, jak hodnotím a nálepkuji jednotlivé účastníky, samozřejmě v dobrém, jak jinak:))) Ale porovnávání tam je. Názorové rozdíly a to, jak je vzájemně sdělujeme jsou také zajímavé. Někteří z účastníků (jedna z nás Češek k nim také patří) si totiž neprostudovali v pozvánce vyžadovanou část literatury k  tématu workshopu. O přestávce o tom zahájí  rozhovor Bettina, pro kterou je  naprosto nepochopitelné, že to někteří nenastudovali. Přece bylo jasně napsáno pročíst před workshopem. Zatímco se "provinilci" nenápadně vzdalují, Bettina dodává, že  angličtinu bych si po  stránce správné gramatiky také měla vylepšit. A je to tady přímo  s námi a naživo, no není ta Bettina úžasná? 
Uvidíme, jak se budou naše vzájemné vztahy rozvíjet pod vlivem toho, co si na workshopu osvojíme Co na to říká nenásilní komunikace, jde zažité vzorce a návyky chování změnit?
No asi tušíte, že ano, koneckonců, přece nepojedu na dva dny do Londýna abych zjistila, že to nejde.

Workshop začíná být hodně  zajímavý, protože Rosenbergův koncept nabízí jiný úhel pohledu - nic, co by člověk už mnohokrát v jiném kabátě neslyšel - ale nějak to více rezonuje, víc působí. Optimismus nenásilné komunikace je založen na sjednocujícím klíči. Klíči, který máme  všichni společný a tím jsou naše potřeby a o jejich naplnění i v kontaktu s druhými usilujeme. A právě tyto potřeby jsou u všech lidí shodné. ne v tom smyslu, že je máme všichni stejné, ale že všichni čerpáme ze stejného zásobníku potřeb, každý podle toho, co mu zrovna chybí.  Společně zjišťujeme v naší pracovní skupině, že  ještě jakž tak v různé míře umíme vyjádřit, že je nám něčeho líto, možná si dovolíme říci i že máme vztek - co ale pracně hledáme, je právě ta nenaplněná potřeba, která tenhle   špatný pocit vyvolala. A tak si postupně vytváříme  svůj katalog potřeb a mně  dochází - no jasně, jak mohu někomu  říci, co potřebuji, když to sama neumím pojmenovat. A když to nedokážu srozumitelně říci tomu druhému, jak můžu očekávat, že  je naplní?  Podívejme, co jsme všechno postupně dali dohromady a najednou to i mezi námi začíná  fungovat:
Potřeby přežití
Potřeby smyslu
Potřeby lásky a vztahů
Potřeby jasnosti
Potřeby autonomie
Potřeby ochrany
Potřeby rovnosti
Potřeby empatie
Potřeby hry
Potřeby vzájemnosti



A šli jsme ještě dál a zkoušeli naplňovat jednotlivé okruhy dalšími konkrétními   potřebami – například okruh potřeb hry, kde jsme našli potřeby zapojení, radosti, spontaneity, rytmu, různosti, relaxace a do okruhu potřeb vzájemnosti  jsme zahrnuli potřeby někam patřit a být součástí, spojení, vztahy, přátelství, kontaktu solidarity, loajality, pomoci a podpory. No a další  úžasný díl skládanky  nenásilné komunikace  zasazujeme další den - jsou to emoce. Emoce podle toho, zda je příjemná nebo nepříjemná je vždycky ten nejrychlejší signál, který nás informuje o tom, zda naše potřeby jsou nebo nejsou naplněny.
Samozřejmě i tady v naší skupině zjišťujeme, že není  možné zůstat jen na povrchu vztek, zlost, spokojenost - ale i náš emoční katalog a slovník  musíme trochu načechrat a podívat se, jaká peříčka emocí jsou v něm schovaná.
Tohle jsme  dali  dohromady a určitě  tam není všechno

Základní slovník pocitů
Pocity když naše potřeby nejsou uspokojeny
Pocity, když naše potřeby uspokojeny jsou
zklamání
radost
bolest
štěstí
rozčarování
nadšení
zranění
potěšení
smutek
vděčnost
frustrace
hrdost
netrpělivost
pýcha
hněv
bezpečí
znechucení
jistota
obava
důvěra
strach
zájem
děs
naděje
nejistota
doufání
nepohodlí
inspirace
chlad
láska
osamělost
přátelství
nuda
naladění
bezmoc
klid
únava
mír
vyčerpání
pohoda
nenaplnění
fascinace

....  a další

... a další


Druhý den je finále, uzavíráme a dostáváme odpověď na otázku proč  nenásilná komunikace tolik zdůrazňuje pocity a potřeby?
Odpověď na tuto otázku je pro mne zcela zásadní – naše potřeby totiž nikdy nejsou v konfliktu! Pokud se ocitneme v konfliktní situaci s nějakým člověkem, jsou to strategie, které jsme se naučili používat, které jsou v konfliktu, nikoli naše potřeby. Moc se mi líbí příklad, který Daren použil. Když vám někdo, koho jste  přerušili  říká: „Promiň, ale nech mne domluvit!“ Je to strategie a ne potřeba, kterou vyjadřuje. Co potřebuje? Potřebuje prostor a čas, respekt, bezpečí, svobodu vyjádřit názor... ? Moc pěkné, že? Finále je potom pět P pro naši budoucí komunikaci o které se ráda podělím a už  kvůli nim ty dva dny stály za to. tady jsou: 
1. Pozorování - co se děje u mne, u druhého  
2. Popis jednání, situace - ne  diagnóza, hodnocení a nálepkování
3. Pocit jaký z toho mám
4. Potřeba, kterou mám
5. Požadavek - konkrétní a splnitelný.